Slavíme 100 let sociálního pojištění u nás...

Státem garantovaná sociální ochrana obyvatel naší země v případech, kdy nemohou být sami ekonomicky aktivní, začala psát první kapitolu svého vývoje šest let po vzniku samostatného Československa. Letos je tomu už neuvěřitelných STO LET! V roce 1924 byl totiž přijat přelomový ZÁKON O POJIŠTĚNÍ ZAMĚSTNANCŮ PRO PŘÍPAD NEMOCI, INVALIDITY A STÁŘÍ. Pojďme si společně připomenout vývoj, kterým sociální pojištění za tu dobu prošlo, podívejme se na jeho současnost a zkusme si představit i blízkou budoucnost. Vždyť sociální pojištění se týká prakticky každého z nás!

Zdroj: ČTK

Přesně před sto lety začal být v naší republice budován systém sociálního zabezpečení obyvatelstva. Několikaleté přípravy vyvrcholily 30. října 1924 přijetím zákona č. 221/1924 Sb., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Zavedl dělnické pojištění lidí, kteří na území Československa vykonávali práce nebo služby na základě pracovního, služebního nebo učňovského poměru. Poprvé bylo sociální pojištění sjednoceno i organizačně, a to vznikem Ústřední sociální pojišťovny. Ta spravovala invalidní a starobní pojištění, a starala se také o nemocenské pojišťovny, které fungovaly obdobně jako dnešní okresní správy.

Cesta k přijetí zákona ale nebyla snadná. S prvním návrhem přišel poslanec Václav Johanis už v říjnu 1920 – a následně každá z politických stran přednesla svůj vlastní návrh. Konsensus byl v nedohlednu a tak Poslanecká sněmovna pověřila tehdejší Ministerstvo sociální péče ustavit odbornou komisi. Ta pracovala do května 1923 a její návrh byl podkladem pro obnovení politické diskuze trvající další rok a půl. Dosažená dohoda – návrh budoucího zákona – tak byla považována za společné dílo napříč politickým spektrem. Zákon nabyl účinnosti 1. července 1926. Poslanec a bývalý předseda vlády Karel Kramář před posledním hlasováním o návrhu zákona 17. září 1924 uvedl: „Mám jednu naději a jedno přání: to, co jsme zde vykonali, je skutečně svědectvím nejhlubšího vědomí povinnosti ke státu a národu, vědomí solidarity. A já bych si přál, aby všichni ti, kteří budou užívati dobrodiní tohoto zákona, až jednou budou cítiti to blahé vědomí, že jsou zabezpečeni pro stáří, to blahé vědomí, že jim nic nehrozí, co by je udělalo nuzáky, až budou cítiti pevnou půdu pod sebou, vzpomněli si, že všechno to stalo se jen proto možným, poněvadž jsme my všichni, zástupci všech vrstev národa, spojili se k společné práci ve jménu prospěchu celého národa a státu. Přál bych si, aby vědomí, že jen touto solidaritou národní jsme byli schopni vytvořiti věci veliké, i takové, které se zdály nejtěžší, vyrostlo z tohoto zákona, který se překládá parlamentu ke stvrzení. A bude-li tak, pak si řeknu: Snad budeme vždycky malí, ale nebudeme poslední mezi všemi národy.“

Nyní, o sto let později, bereme sociální pojištění jako základní, a v podstatě samozřejmou součást moderní společnosti. A čelíme zcela novým společensko-ekonomickým výzvám.