Nový zákon byl společným dílem napříč politickým spektrem
Přelomový zákon č. 221/1924 Sb., zavedl dělnické pojištění lidí, kteří na území Československa vykonávali práce nebo služby na základě pracovního, služebního nebo učňovského poměru. Poprvé bylo sociální pojištění sjednoceno i organizačně, a to vznikem Ústřední sociální pojišťovny. Ta spravovala invalidní a starobní pojištění, a starala se také o nemocenské pojišťovny, které fungovaly obdobně jako dnešní okresní správy.
Zdroj: ČTK
Cesta k přijetí zákona ale nebyla snadná. S prvním návrhem přišel poslanec Václav Johanis už v říjnu 1920 – a následně každá z politických stran přednesla svůj vlastní návrh. Konsensus byl v nedohlednu a tak Poslanecká sněmovna pověřila tehdejší Ministerstvo sociální péče ustavit odbornou komisi. Ta pracovala do května 1923 a její návrh byl podkladem pro obnovení politické diskuze trvající další rok a půl. Dosažená dohoda – návrh budoucího zákona – tak byla považována za společné dílo napříč politickým spektrem. Zákon nabyl účinnosti 1. července 1926.
Foto: Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz
JUDr. Karel Kramář (1860–1937)
Český a československý politik, za Rakouska-Uherska předák mladočeské strany a po roce 1918 strany Národní demokracie, za 1. světové války účastník odboje, po vzniku Československé republiky v roce 1918 byl jejím prvním ministerským předsedou. Před posledním hlasováním o návrhu zákona 17. září 1924 uvedl:
„Mám jednu naději a jedno přání: to, co jsme zde vykonali, je skutečně svědectvím nejhlubšího vědomí povinnosti ke státu a národu, vědomí solidarity. A já bych si přál, aby všichni ti, kteří budou užívati dobrodiní tohoto zákona, až jednou budou cítiti to blahé vědomí, že jsou zabezpečeni pro stáří, to blahé vědomí, že jim nic nehrozí, co by je udělalo nuzáky, až budou cítiti pevnou půdu pod sebou, vzpomněli si, že všechno to stalo se jen proto možným, poněvadž jsme my všichni, zástupci všech vrstev národa, spojili se k společné práci ve jménu prospěchu celého národa a státu. Přál bych si, aby vědomí, že jen touto solidaritou národní jsme byli schopni vytvořiti věci veliké, i takové, které se zdály nejtěžší, vyrostlo z tohoto zákona, který se překládá parlamentu ke stvrzení. A bude-li tak, pak si řeknu: Snad budeme vždycky malí, ale nebudeme poslední mezi všemi národy.“