Česká škola sociální politiky

V mezinárodním porovnání patřilo prvorepublikové Československo v rámci sociálního pojištění mezi ty nejrozvinutější státy. Působilo zde mnoho odborníků zabývajících se sociální politikou, jejichž filozofie ovlivnila řadu nejen evropských států. Hovoří se o české škole sociální politiky, která zdůrazňovala zodpovědnost jedince za svou budoucnost. Mezi význačné osobnosti patřili především Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Engliš nebo Albín Bráf, ale i celá řada dalších. Po vzniku Československa začali teorii sociální politiky převádět do praxe zejména tři žáci svých předchůdců: Lev Winter, Josef Gruber a Gustav Habrman, kteří se střídali na pozici ministra sociální péče.

Moderní českou sociální politiku jako první formuloval český národohospodář Albín Bráf (1851-1912), který stál u založení Zemské banky nebo Národohospodářského ústavu. Napsal dvě významné studie, které v českých odborných kruzích otevřely otázky sociální ochrany, a to „Almužna a mzda“ (1883) a „Sociální politika států evropských" (1895). V první stati reagoval na vznik německého pojištění v Rakousku a zdůvodňoval výhody sociálního pojištění. Apeloval na reformu chudinské péče a její nahrazení dělnickým pojištěním. Národohospodář Karel Engliš (1880 – 1961) už tehdy v knížce „Sociální politika" vyložil jako první ucelenou teorii sociální politiky, kterou vnímal zcela moderně, netradičně a neomezoval ji jen na tzv. dělnickou otázku. Jeho analýzy končí podporou sociálního pojištění jako nástroje, jenž respektuje svobodu podnikání a chrání i ty, kteří neúčastí na tomto podnikání trpí. Definovat sociální politiku pomohly zásadním způsobem také úvahy o sociálních otázkách našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850–1937) z přelomu 19. a 20. století. Byla to především jeho „Otázka sociální“, kterou sám považoval za teoretické vyvrácení marxismu. Masarykův slovník naučný, vydaný ve 30. letech, definuje sociální politiku jako „snahu uspořádati společenský řád tak, aby zájmy jedinců v lidské společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku“. Takto také pohlížela na sociální politiku Masarykova první republika. Zásluhu na tom měl i Sociální ústav Československé republiky, který byl zřízený v roce 1920 při Ministerstvu sociální péče v Praze k podpoře jeho činnosti a pro vědecké řešení sociálněpolitických otázek.