Základní myšlenkou zákona bylo pojištění, nikoliv zaopatření občanů státu pro případ nemoci, invalidity a stáří. Koncipován byl jako zákon základní – podle něj byli pojištěni všichni zaměstnanci, pokud jím nebyli přímo vyloučeni (např. horníci nebo státní úředníci měli vlastní právní úpravu sociálního pojištění, zákon se např. rovněž nevztahoval na zaměstnance mladší 16 let a starší 60 let, živnostníky a rolníky).
Zákon ve sbírceZdroj: Fotoarchiv ČSSZ
Zákon poprvé respektoval individuální potřeby pojištěnce – každý měl svůj vlastní průkaz a evidenční číslo. Už v té době totiž panovalo přesvědčení, že bez individualizované informace nelze řádně spravovat sociální systém. Založen byl na rovnováze mezi příjmy a výdaji. Pojistné hradili zpravidla napůl zaměstnavatelé a zaměstnanci (zaměstnavatel platil plné pojistné za učně, nebo pokud zaměstnanci nebyla vyplácena peněžitá mzda). Všichni pojištěnci platili pojistné podle třídy, do které byli zařazeni na základě výše týdenní mzdy. Tříd bylo původně deset. Lidé v dané třídě platili jednotné pojistné a pobírali jednotné dávky. Zaměstnavatelé museli vést mzdové záznamy tři roky. Novinkou bylo také tzv. pojišťovací soudnictví. Zaměstnavatele a jejich odpovědné zaměstnance bylo možné potrestat za neplacení pojistného či za porušení povinností důležitých pro fungování sociálního pojištění. Nárok na starobní důchod vznikal mužům i ženám v 65 letech a byl podmíněn uplynutím čekací doby v rozsahu 150 příspěvkových týdnů. Organizace pojištění byla rozdělena do dvou oblastí. První – nemocenské pojištění – spravovaly okresní nemocenské pojišťovny. Druhou – důchodové pojištění – Ústřední sociální pojišťovna v Praze.
Zákon č. 221/1924 Sb. značnou měrou přispěl k posílení demokratického vývoje nové republiky a stal se jednou z nejvýznamnějších sociálních reforem československého zákonodárství mezi dvěma světovými válkami. A i když nebyl z mezinárodního hlediska zákonem zcela originálním (instituty starobního a invalidního důchodu byly upraveny i v dalších, zejména evropských právních systémech), nelze mu upřít originalitu, pokud se jedná o jeho jednotící pojetí. Jako první ve světě totiž spojil do jednoho systému krátkodobé a dlouhodobé dávky, sjednotil organizaci sociálního pojištění a pokusil se o univerzální osobní rozsah na všechny zaměstnance (přestože v kompetenci jiných ústavů zůstala správa úrazového, hornického a penzijního pojištění -Úrazová pojišťovna, báňské bratrské pokladny a Všeobecná penzijní pojišťovna). Novinkou zákona, i v mezinárodním srovnání, bylo vytvoření výše zmíněného speciálního pojišťovacího soudnictví, které mělo rozhodovací pravomoc nejen v oblasti pojišťovacích dávek, ale také ve všech ostatních otázkách týkajících se sociálního pojištění.
Nový propracovaný systém sociálního pojištění historicky navazoval na tzv. Taafeho zákony Rakousko-Uherska, jehož součástí před 1. světovou válkou české země byly. Při zavádění sociálního pojištění bylo pro Rakousko-Uhersko významným vzorem Německo v čele s tehdejším kancléřem Otto von Bismarckem. Jeho vláda v roce 1883 přistoupila jako první k uskutečnění moderního, obecného a povinného dělnického úrazového a nemocenského pojištění. To vše nakonec vedlo k tomu, že lidé při sociální události, kdy nemohli být ekonomicky aktivní, nepřicházeli o základní sociální jistoty. Je nepochybné, že systémy sociálního zabezpečení jsou jedním z klíčů k dlouhodobému sociálnímu, ale i hospodářskému rozvoji, a významně snižují projevy sociální nestability.