Nastupující turbulentní doba ovlivňovala i systém sociálního pojištění. Novelizaci zákona 221/1924 si vyžádala hospodářská krize. Druhá světová válka přinesla zase řadu omezení především z rasových důvodů. Tyto křivdy byly v roce 1946 zákonem odstraněny a za dobu pojištění se považovala i doba omezení osobní svobody z rasových, politických nebo nacionálních důvodů a doba aktivní účasti v odboji. Vzápětí začala nová politická reprezentace připravovat zákon o národním pojištění, který přijala roku 1948. Ten byl z části inspirovaný myšlenkami britského sociálního reformátora Williama Beveridge.
Nový zákon zaváděl jednotnou soustavu pojištění na různé typy rizik a aplikoval principy solidarity (občanské a sociální) na středoevropský (bismarckovský) model sociálního pojištění. V jediném systému tak byl kombinován prvek solidarity i prvek zásluhovosti. V tomto období se rovněž zrodila konstrukce pojistného na sociální zabezpečení jako procenta ze mzdy. Právní úprava z roku 1948 tak byla určitým završením snahy o vytvoření jednotného systému sociálního pojištění pro všechny pojištěnce na území státu, a tím i naplněním původních prvorepublikových univerzalistických ambicí.
Zákon o národním pojištění č. 99/1948 Sb. fungoval přibližně rok a půl. V důsledku převzetí moci komunisty začalo postupně docházet k mnoha změnám, které později vyústily v opuštění dosavadního pojišťovacího (zásluhového) principu a jeho nahrazení sovětským (paternalistickým, zabezpečovacím) modelem. Namátkou, zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění, zaváděl několik výrazných změn: nemocenské pojištění začalo řídit Revoluční odborové hnutí, správa důchodového zabezpečení přešla pod Státní úřad důchodového zabezpečení a působnost okresních národních pojišťoven převzaly okresní národní výbory. V zájmu politiky zatlačování soukromého sektoru došlo k opuštění zásady univerzality pro všechny.
Důchodové zabezpečení (tedy již ne pojištění) a nemocenské pojištění se stalo součástí státního rozpočtu. V roce 1956 navíc došlo k oddělení obou stávajících složek sociálního pojištění, a to na základě přijetí dvou nových právních předpisů: zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (účinného až do konce roku 2008) a zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení. V roce 1964 byly přijaty nové zákony o sociálním zabezpečení pro družstevní rolníky, rok 1975 přinesl další nový zákon o sociálním zabezpečení. Vývoj systému sociálního zabezpečení před rokem 1989 byl pak završen zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, jenž byl na území České republiky účinný až do 31. prosince 1995, a na území Slovenské republiky dokonce až do roku 2003.
Zákonné změny šly ruku v ruce se změnami v organizaci sociálního zabezpečení. Nemocenské pojištění bylo spravováno v budově Ústřední rady odborů a důchodové pojištění centrálně v budově Správy důchodů v bývalé ÚSP. Na Slovensku byla zřízena za stejným účelem Správa dôchodkov v Bratislavě, která do roku 1970 sdílela společné plány automatizace včetně nasazení počítače. Poté šla slovenská strana vlastní cestou. Centralizací narostly nároky na počty zaměstnanců, a v důsledku toho vzrostl tlak na modernizaci a zavádění technologií zacílených na úsporu zaměstnanců.
Návrh na použití děrného štítkuZdroj: Národní archiv, fond USP, inv. č. 42, sign. 1562, karton 61
Cesta k postupné modernizaci správy sociálního pojištění byla dlouhá a korespondovala s rozvojem nových technologií. Základní nástroje modernizace pracovních postupů před nástupem elektronické výpočetní techniky spočívaly ve schopnosti efektivně pracovat s papírovými dokumenty a později s daty převedenými do děrných štítků. Využívání děrných štítků zpracovávaných speciálními mechanickými stroji je doloženo už od roku 1937. Dále byly využívány mechanické počítací stroje při výpočtu důchodu a též se používaly kovové adresní štítky.
V roce 1961 byl na konferenci v Bratislavě vyhlášen program automatizace v sociálním zabezpečení. Po roce 1964 byl Státní úřad sociálního zabezpečení (právní nástupce zmíněného Státního úřadu důchodového zabezpečení) zařazen mezi 20 kandidátů na dovoz výkonného sálového počítače, v letech 1965-1967 začaly praktické přípravy pro jeho nasazení. Do rutinního využívání byl uveden samočinný počítač anglické výroby EELMC LEO 326 II. generace v roce 1968. Nejdůležitějším a hojně využívaným přínosem bylo zajištění plně automatizovaného provádění úprav vyplácených důchodů podle připravených algoritmů, které přinášelo největší efekt. V roce 1973 byl pořízen počítač 3. generace na bázi IBM 360. V průběhu 70. let byl systém postupně převeden na vyšší HW platformu mainframe spolu s celkovým redesignem systému programů pro zpracování důchodů - do provozu byl uveden v červnu 1980.
